Jak na smutek

1. dubna 2012 v 21:58 | Duhová víla |  Šumění barev poezie
Po dlouhé době padla na mě takhle v noci múza. Bylo mi smutno, bylo mi zle. A nevím, která slečna se mi vydala na pomoc. Jestli ta duhová nebo ta s těmi culíčky, ale vím, že sepsala pár slov a vše bylo v pořádku a tak se s těmi, kteří na mě pořád čekají chci o těch pár slov podělit.

Ve tmě slzičky v očích pomalu klíčí,
stékají dolů a duše v agónii křičí.
To křivda bodá do srdce jehlici
a všemi směry jí otáčí.

Bolest zmítá mřížemi na petlici,
snaží se vtrhnout do mysli a zachvátit vše.
Utlačované sebevědomí krčí se ve světnici,
na povrch ze strachu nikdy nevyjde.

Slyšíš ten šepot?
To pořádá se mše.
Za tvoji sebeúctu spřádají se prosby.
Slyšíš ten štěkot?
To utrhly se ze řetězu nenechavé duše.

Toužíš po snech, máš své tužby a pouhé kéžby..
Však pouhá přání nic nezmění.
Ty sama musíš prosvítit to zatmění.
Rozmetat pochyby, mít k sobě úctu a lásku,
jinak tvé šílenství visí na pouhém vlásku.

Hýčkej své tělo, miluj svou duši,
cti své myšlenky...
Že jsi dobrý člověk nejsou jen pouhé domněnky.

Tvůj osud leží ve tvých rukou,
ruku v rucu se štěstím jdou.
Nefňukej, neplakej, litování se není ti k ničemu,
jen boj, láska, vytrvalost a naděje jsou klíč ke všemu.

Pokud tvá mysl zabloudila do temného tunelu smutku, řekni si: Já jsem to světlo. Pokud se zatoulala do vyprahlé pouště beznaděje, řekni si: Já jsem ta voda. Pokud nevidíš štěstí, řekni si: To já jsem ta naděje.
 

SOS Zatoulanym Tlapičkám

13. září 2011 v 14:01 | Duhová víla
Jejím snem je vlastní útulek...je to velký sen již z dětství. Zatím je ale ještě brzičko na jeho uskutečnění.
Snad jednou...
Konečně se našla...
Začla aktivně pomáhat a cítí se šťastnější..
Dělá aspoň trošičku to, co chtěla..

A jelikož je i tohle její místo tak bude pomáhat i zde...a komu? OS Toulavym Tlapkám
A co mě k tomu vedlo? Proč z tolika útulků zrovna oni?
Důvodem je tento článek...

Asi před měsícem se objevila reportáž o rozpadlém statku, kde živoří v hozném stavu desítky psů. O případ se TT nezajímaly, jelikož se jedná o místo cca 25 km za Brnem, tedy mimo náš dosah. Případ byl medializován a my jsme doufali že se o to někdo již postaral. Bohužel ne. V sobotu mi volala zoufalá paní ze sdružení na ochranu zvířat Moravskoslezského kraje. Naléhavě prosila o pomoc pro cca třicet psů. Když zmínila jméno majitelky, bylo mi jasné, oč jde. Bylo však nutné psy odvézt do deseti dnů, jinak by došlo k jejich zastřelení a jiné nehumánní likvidaci, což neznámí lidé, zřejmě z obce, již započali. Psi umírali hlady, vyčerpáním. Přes toto sdružení jsme se ihned zkontaktovali s organizací Zastavme utrpení o.s. Domluvili jsme se na společném postupu - převezení cca 30 pejsků k nám a ostatní do různých útulků. V tuto dobu se nám taková akce nechtěla moc řešit. Po půl roce se nám povedlo udat šedesát psů z předchozí množírny řešené v dubnu, nyní jsme chtěli připravit náš azyl na zimu a věnovat se shánění prostředků na jaro a budování nových výběhů a ubytování pro zvířata. Takže nečekaně rychlá pohotovost nám neumožnila se na nic připravit. Ihned jsme začali shánět dobrovolníky na převoz a útulky pro psy.
Celá akce nakonec probíhala naprosto nepředstavitelně hrozně, chování útulků je snad lépe nekomentovat.
Takže místo početné skupiny převozců jsme jeli ve třech - naším tranzitem a dvě osobní auta. V 5:00 jsme ve středu vyrazili do Nemotic. Když jsme dorazili na místo, porazila nás hrůza, jen co jsme vystoupili z auta. Vyhublí psi pobíhající kolem nás, psi zavření v ohradách, halách, místnostech, bez krmení - pouze máčená pšenice, nemocní, úplně vyčerpaní až na některé, co si asi nachytali zvěř v okolí. Bylo jich tam přes stovku. Ostatní oslovené útulky jakoukoliv pomoc odmítli s tím, že chtějí na psy zaplatit a to nebylo z čeho. Několik útulků se vůbec nechtělo bavit o pomoci a rovnou doporučili utracení, jiní měli plno nebo zkrátka...neměli čas :( Holky z obou dvou spolků kontaktovaly na koho přišly. Nikdo si nechtěl plaché, nemocné psy vzít. Z hrůzou jsme zjistili, že od reportáže se psi pomoci nedočkali a dál živořili bez krmení a umírali. Nezbývalo na místě nic jiného, než plaché psy odchytat a nacpat je do aut jak to šlo. Chudáci byli jako rybičky v konzervě! Nepobrali jsme však všechny. Nejednalo se o žádnou komerční množírnu, ale o bývalý útulek, azyl pro staré psy, jehož majitelka se dostala do vážných problémů a neměla z čeho psy živit. Prosila o pomoc starostu, okolní města, aby se postarali o přitoulané psy. Tito psi se na pozemku volně množili mezi sebou. Místo původních třiceti psů majitelky se jich pomnožilo na stovku. Paní neměla na veterinu, prostě na nic a byla ze všeho psychicky tak zničená, že neměla už ani fyzickou sílu dát psům potřebnou péči. Kritici místo okamžité pomoci s krmením udělali akorát z majitelky paní Šíblové bezcitnou hyenu, pomluvili jí, napsali o ní i to, co rozhodně nebyla pravda a tím to skončilo. Vyřvali se na internetu ale psy tam nechali! A to se týká všech, kteří paní Šíblovou znali. Paní Šíblová udělala velkou chybu, že si nabrala psy z útulků, o které se pak nezvládla postarat, je bez internetu, tudíž bez možnosti sehnat sponzory. Lidé jí v jednom kuse dováželi nové a nové psy i přesto, že viděli v jakých podmínkách žijí a že paní péči nezvládá. Ale ani náhodou paní Šíblová psy netýrala mrzačením, měla je moc ráda a velmi jí záleželo co s nimi dál bude. Sama prosila o pomoc, nikoli že by psy odmítla vydat a nikoho k sobě nepustit. Nechala si staré psy a pár oblíbených, ostatní však nabízela i přes noviny. Takže hnusná nařčení kterým čelí na internetu rozhodně nejsou na místě. Chtělo to celkovou pomoc od začátku a ne hysterickou akci proti ní jako osobě, tím se dosáhlo akorát finanční neschopnosti, psi přišli o krmení, o zdravý rozum dříve schopné paničky a začali umírat. Kdo z těch pomlouvačů psům pomohl, ptáme se? ... marně. NIKDO.
My jsme s paní Šíblovou vyšli bez problému, už jsme zažili hodně magorů týrajících psy, paní Šíblová ale není ten případ, který by házel klacky pod nohy místo spolupráce. Sprda dostala od nás všech dostatečně za stav psů, avšak jsme stále ve spojení a v případě dalšího výskytu bezprizorných psů je paní ochotná to řešit s námi i s úřady, aby se psi nedostávali již k ní, když je nemá čím krmit.
A zpět k akci. Narvaní a vyčerpaní jsme se vydali kolem poledne k domovu. Cesta nám trvala přes tři hodiny. Doma jsme začali psy ubytovávat kde se dalo, zdrželi jsme se dvě hodiny, dát psům napít, najíst, rozděilt je.
Nemohli jsme nechat umřít ostatní psy, takže jsme ihned sedli do aut a jeli jsme tam znovu!
Cesta byla naprosto příšerná a dlouhá. Dorazili jsme před setměním na místo, odchyt těch plašších psů trval dalších několik hodin, takže opět přecpaní jsme vyráželi z Nemotic až okolo půlnoci. Celou cestu se mi chtělo hrozně spát, jela jsem 70, vyřízená, všechno mě bolelo. Kolegové totálně utahaní taky. Nedalo se vydržet sedět za volantem, pořád jsme stavěli. Domů jsme přijeli ve tři a do pěti hodin jsme lítali kolem psů, vynášeli, zavírali, nosili vodu, krmení. Napočítala jsem 79 psů a ještě tam spoustu psů v Nemoticích je, kteří se nám zatím nepovedlo chytit.
VŠICHNI PSI JSOU KŘÍŽENCI STŘEDNÍCH PLEMEN, PLAŠÍ, ASOCIÁLNÍ, ZVYKLÍ POUZE NA SMEČKU A ŽÍT TÉMĚŘ DIVOCE, NĚKTEŘÍ KOUŠOU, NEJSOU SCHOPNÍ CHODIT NA VODÍTKU, JSOU MEZI NIMI STAŘÍ I NEMOCNÍ PSI, NAKRYTÉ FENY, NĚKTERÉ JIŽ VYSOCE BŘEZÍ! Psi jsou povětšinou podobného typu kříženci ovčák, šarpei, dobrman cca s teriéry, loveckými plemeny a podobně, takže povahově poměrně komplikovaní. Všechno defacto adepti na utracení, nebo doživotní arest v útulku v kleci. ROZHODLI JSME SE DÁT VŠEM ŠANCI! ŽÁDNÉHO PSA NENECHÁME UTRATIT, ALE PROJDE PŘEVÝCHOVOU CO BUDE V NAŠICH SILÁCH, je nutné všechny feny IHNED NECHAT KASTROVAT, mohou být nakryté. Nutná je okamžitá vakcinace u všech psů, pokud by propukla parvoviróza, všichni psi mohou zemřít a nakazit ještě jiné. Žádný pes ale příznaky této choroby nevykazuje. Psi mají blechy, potřebují ihned spot-on pipety, mají červy, hodně z nich je vychrtlých na kost, mají pokousané hlavy staré i hnisající rány, jeden pes nemá oko. Mají zničené zažívání - jedli pouze namáčenou pšenici občas s vývarem z vepřových nohou.
Nikdo není schopen zbylým psům pomoci, nedají se chytit jinak než na uspávací střelu nebo tyč, nejsou zvyklí na kontakt s lidmi, někteří z nich nesnesou jiné psy a jsou na samotkách. Potřebujeme naléhavě zajistit pomoc pro psy zbylé v Nemoticích, musíme postavit další kotce, výběhy aby byli psi kam dát.
Jsme nyní úplně plní !!!
Ráno jsme vstávali po 4 hodinách spánku, potřebovali jsme nabrat dalších sil. Dali jsme psům vodu, krmení, na vše se vrhali jako na zjevení. Dostali slámu na podestýlku, spočítali jsme je, oddělili nesnášenlivé. Zítra přijede veterinář aby potvrdil písemně špatný zdravotní stav, provedl vakcinace a pomohl nám.
Pejsků je nám moc líto, uděláme nyní všechno možné i nemožné co je v našich silách, i když já a Alča už sotva lezeme po čtyřech. Polezeme tak dlouho, dokud se poslední pes z Nemotic neodveze a dokud se poslední pes od nás neumístí do nového domova. Uděláme všechno proto, abychom převychovali asociály a nemusel u nás žádný dožívat (naše početná smečka nám již vážně stačí).
Všichni jsme velmi nazlobení na ostatní organizace, které nedaly vědět, nezajistlily pomoc a ač opravdu o kauze věděy, nedělay pro psy nic jiného než zbytečné tlachání na facebooku, zbytečné pomluvy na majitelku a posílání televize na statek. Ničeho nedosáhly, pouze toho že psi měli být zabiti do deseti dnů !!!
Dokonce při organizování převozu psali dobrovolníci jiných sdružení věty typu "Nojo, Toulavé Tlapky aby se zase nezapomněly ozvat" a pod. záštivé výlevy, tak na to tentokrát nejsme opravdu zvědaví. To co jste předvedli, je neomluvitelné. Nechali jste nás v tom, nechali jste psy a šlo vám jenom o to si sprostě zanadávat "na moré zpovědnici".
Nebudeme jako Vy, nebudeme Vás jmenovat ani urážet. Koho se to týká, ví to o sobě a doufáme že se dostatečně stydí.

Psy si odvezli pouze Toulavé Tlapky, štěňata a cca 10 dospělých si odvezlo sdružení z Olomouce Zastavme utrpení o.s.
JINÉ ORGANIZACE SE ANGAŽOVALY POUZE PÍSEMNĚ NA INTERNETU V PODOBĚ NADÁVEK a ještě měly problém s tím, že pejsci půjdou k nám. Asi by je raději viděy zastřelené, jinak opravdu nechápeme Vaše chování.... A velmi nás to mrzí, pokud totiž nechcete aby si Toulavé Tlapky braly psy z takových podmínek, daly je do pořádku, našly jim domov, tak si je hold musíte vzít sami.

Ihned k odběru nabízíme přátelské psy v lepším stavu, majitel musí počíta s tím že si pejska musí doodblešit, odčervit, naočkovat, vykoupat a nechat vykastrovat. U fenek je kastrace nutností ihned. Postupně začneme tuto péči provádět u nás. Pejsci budou předáni na smlouvy zkušeným zodpovědným lidem, kteří si pro ně přijdou a budou ochotni se se psem seznámit a zhodnotit, zda se o psa z takových podmínek dokáží trvale postarat, aniž by ho ranili a předávali pak jinam. Pejsci, kteří se ani po půl roce neudají NEBUDOU ZABITI, ale zůstanou tu dále tak dlouho, dokud se jim domov nenajde.
Někteří psi budou předaní postupně do spřátelených útulků, jen co se jim uvolní místo (cca 5 psů), ostatní jsou problémoví.


Takže nyní vydáváme všechny svoje fyzické i psychické síly, dřeme jako koně celý den, jsme unavení, vysílení, zklamaní, ale děláme to pro pejsky.
Děkuji Petře za povzbudivou úvahu na téma: DŘEME CELÝ DEN BEZ MOŽNOSTI DOVOLENÉ, NEMÁME Z TOHO ANI KORUNU A NEMÁME ANI POMALU CO JÍST, LIDI NÁS POMLOUVAJÍ, ŽIJEME V RUINĚ, ALE NAŠE PRÁCE MÁ SMYSL !!!

U nás pejskům rozhodně ubližovat nebudeme. Mají krmení, vodu, místo na spaní v čistotě, jsou spolu a denně se jim budeme věnovat a získávat jejich důvěru, to platí i pro pejsky, kteří u nás byli už předtím. Zajistíme péči a najdeme jim domovy. Víc pro ně udělat nemůžeme - natrvalo si je nechávat nebudeme, nejsme blázni.

PROSÍME VÁS VŠECHNY POMOZTE!!!

Potřebujeme:
MÉDIA (reportáž, nabídku psů)

KRMIVO, KONZERVY, MASO, SPOT ONY NALÉHAVĚ!!!! (Advantix, Stronghold), SPREJE NA BLECHY A PROSTŘEDÍ, INCIDUR, ODČERVOVACÍ TABLETY !!! KÝBLE, VELKÉ MISKY, DEKY, PLETIVO, SÍTĚ, DŘEVO, DESKY (nejlépe s odvozem za levno).

MŮŽETE NÁM POSKYTNOUT DOBROVOLNÝ FINANČNÍ DAR NA ÚČET: 216955754/0300
prosíme o poznámku "psi Nemotice"
(možnost potvrzení)

Pokud nám nechcete posílat peníze přímo, je možné uhradit je přímo našemu veterináři (kontakt v Poděbradech MVDr. Černík, předáme)

KRMIVO MŮŽETE OBJEDNAT V JEDNOM Z NAŠICH SPOLUPRACUJÍCÍCH ESHOPŮ, oba dva nám ho spolehlivě zašlou přepravní službou.
www.veterinarni-diety.cz http://www.veterinarni-diety.cz/os-toulave-tlapky/c-1221/
www.z-krmiva.cz

PROSÍME SDÍLEJTE

WWW.FACEBOOK.COM/TOULAVETLAPKY

za Tlapky Denisa Zárybnická a Alena Hrubá.


A tímto prosím všechny dobré lidi, aby pomohli tím nejměnším čím můžou...aby tuto zprávu poslali dál, sdíleli na facebooku a nebo si na facebooku Tlapky vyhledali a sdíleli vše co jde....ale můžete pomoct i víc...místo krásného trička, pořídit pejskum něco k jídlu nebo jim zaslat penízky aby se mě li líp. Vím, že sem nechodíte kvůli takovýmhle věcem. Neni to má poezie ani tvorba..ale jsem to já.

Brzy snad napíšu něco Duhového...ale teď žiju tímhle..

Bylo nebylo...dlouho nebylo a snad bude

29. května 2011 v 12:23 | Duhová víla |  O jejím barevném já
Našlapuje zlehýnka a nakukuje.
Vrací se v rozpacích.
Tolik let.
Slova prorostla plevelem...
Básně se rozpadli prach...
Příběhy ztratili lesk...
Ztratila slova, fantazii a svůj talent.
Chce ho nalézt, dált tvořit smyšlené, vymýšlet nemyslitelné a plnit neexistující osudy.
Ani neví kdo se vrací...
Je to snad Duhová víla?
Nebo děvčátko co s balónkem plundrují růžové šváby?
Ukáže čas...
Teď prosím mějte s ní strpení.
Její talent je zaprášený a fantazie zanedbaná.
Snad vrátí život slovům a zde se budou odehrávat literární nesmysli a fantasmagorické výmysly.

Ona je ZPĚT!
 


Ledové království

21. července 2010 v 16:15 | Nothingness,mrtvá holčička s culíčky |  Symfonie smyšleného osudu
Nemůžu říct,ž e by to byl návrat. Asi se divíte proč jsem tak dlouho nepsala. Víte Duhová víla, NOthingness, všechny ty dívky, tedy já jsme psali vždy když v nás byl smutek. Najendou přišel on. A od tý doby není důvod psát. Ale chtěla bych. CHtěla bych zas tvořit a psát. Našla jsem rozepsanej tento článek, je to jen úryveček a já chci pokračovat a dokončit ten příběh.


Stařičká babička se podívala na mladou dívku....
,,Vítam tě." Usmála se a hlavou nabídla místo v křesle naproti ní.
Dívka si sedla a nepatrně se odtáhla od krbu.
Babička se pro sebe usmála.
,,Jaké je tvé přání?" Podívala se do světlounce modrých očí.
,,Vyprávěj mi příběh babičko. Prosím." Štíhlé prsty sevřely dřevo, jako by se dívka bála odmítnutí.
,,Ráda. Jaký by jsi chtěla slyšet? Trochu cukroví?" Podá dívce stříbrný tácek jež ztratil svůj lesk a na něm voňavé dobroty.
,,Ne, děkuji. Ten o zimě." V očích se zableskla nedočkavost.
Babička kývla hlavou, naznamení že tušila oč bude dívka žádat.

Bylo tomu hodně dávno, kdy Zima vládla po celý rok.
Nebylo Jaro, nebylo Léto, a ani barevné listy podzimu se nikdy v roce neobjevovaly.
Krajina byla poseta ledem.
Jako malovaný, skoro kýčovitý obrázek.
Stromy byly pokryty obrovskými krápníky.
Jednou usnuly a už nikdy se neprobudily ze zimního spánku.

Na pronájem

18. dubna 2009 v 19:20 | Duhová víla |  Symfonie smyšleného osudu
Třásla jsem se zimnicí a slané potůčky mi smáčely celé tělo. Skláněly se nade mnou starostlivé tváře. Nevnímala jsem co říkali...bylo mi to jedno. Chtěla jsem se zbavit té bolesti a zimy a zároveň horkosti co mi spalovala všechny svaly a kosti v těle.
Zdálo se mi, jako by vzduch v okolí zmizel. Lapala jsem po dechu jako bezmocná ryba. Šum okolo mě byl jen divadelním pozadím. Zběsilý závod mého srdce mě pohlcoval. Ozýval se v mé hlavě.
Křičela jsem ať to zastaví. Ani nevím jestli něco bylo slyšet. Pak nastalo ticho. V hrudi jsem pocítila tíživé prázdno. Něco bylo v nepořádku.....Jak to že už mi nevyhrává v hlavě ta tepavá melodie?

Světlo...v dálce volání...Volají nějaké jméno....Možná moje...ale co na tom záleží. Vše působí tak uklidňujícím dojmem. Ale co všechno? Vždyť okolo mě nic není....Mravenčení v zátylku jako by upozorňovalo ale já nevnímala. Fascinovalo mě to dokonalé nadpozemské nicotno. Nicotno. Neni to ani slovo a přesto se nedá nahradit slovem prázdno. Bylo to nicotno.

Nevěděla jsem kam jít. Neexistoval žádný směr. A jak jít když pod vašima nohama není podlaha, zem...nic? Nikdy jsem nebyla žádný experimentátor. Ale přesto mě pokušení, udělat krok, lákalo. Vykročila jsem a pokračovala dál. Řekněme, že rovně.

Snad to bylo mé očekávání, má fantazie....mé oči měli uvidět zlatou bránu. Tak velkou a zdobnou že člověku "vyrazí dech" . S posvátnou úctou na ní budu hledět. Pak se pokloním, lehce se jí dotknu a ona rozevře svou náruč a uvítá mě v království nebeském.

Proto nevěřící šok ochromil mou mysl. Oprýskaná, zrezivělá byla ona vysněná nebeská vrata. Na jednom pantu skřípavě se houpající.

Obešla jsem trosku té svátosti a vešla do ráje.

Nebo spíš jsem vešla do místa kde měl být ráj. Řev, pláč, křik, úpění.....výjevy té nekrutější hrůznosti zaslepili můj zrak. Uprostřed toho všeho sám ďábel. Pozoroval se zalíbením ta groteskně nechutná jatka. Samolibost byla svitem v jeho očích. Svou pozornost obrátil ke mě. Vycenil žluté tesáky a začal se smát. Smál se, jako by řekl dobrý vtip. "Tohle je nebe, zlatíčko, a peklo si ho pronajalo. Zdalipak tušíš za co svatí vyměnili své posvěcené doupě? Pověz zlatíčko...." jednal se mnou jako s malým ustrašeným děckem. A přesně tak jsem se cítila. Jen jsem hloupě a zoufale pokrčila rameny. "Za slepotu milé dítko. Za slepotu. Aby už nikdy nemohli spatřit krutosti pozemského světa. Obětovali ráj a poslední místo lidského odpočinku aby neviděli lidské svinstvo!" Rozkřikl se a ukázal na skupinu svatých. V rozervaných hadrech seděli s nevidoucíma očima a usmívali se. Vypadali spokojeně. Seděli okolo té nejzoufalejší věci jakou jsem kdy spatřila. Byla uvázaná na řetězu. Potrhaná, ušmudlaná křídla byla polámaná a držela jen silou vůle. Stvoření kvílelo a svíjelo se. Pak se na mě podívalo. I když jsem nikdy tu tvář neviděla, věděla jsem kdo to je. Gabriel. Ten jehož krása a čistota by měly zahalit svitem celý svět.
"On se svého zraku nevzdal. Ale každý den si snaží vyškrabat oči. Avšak jeho vnitřní zrak ho stále zahlcuje těmi hrůznostmi a nestvůrnostmi, které pácháte na zemi. A o mě říkáte, že jsem největší zlo." Pochleboval se ďábel. Pak mávnul rukou. Tak ledabyle.
Pohltil mě svit. Jasný, očisťující.
Nade mnou se skláněli tváře. Asi to byli doktoři. To v té chvíli nebylo podstatné. Podstatné bylo, že jsem se rozhodla žít. A to jak nejdéle to půjde....protože já nechci do nebe.

Kam dál